Centrem bivaku je catering. To jsou velké stany postavené do U, takové malé náměstíčko. Vpředu jsou jídelny se stoly, za nimi kuchyně.

V tom je obrovský rozdíl ve srovnání s Afrikou. V Jižní Americe je přece jen vše mnohem civilizovanější. Na Sahaře byly v jídelně jen koberce na zemi, na kterých se sedělo a jedlo. Toho využívali někteří motorkáři, kteří tam často přespávali.

Byla tam takové zvláštní atmosféra a je to jedna z věcí, kterou v Jižní Americe tradiční účastníci Dakaru postrádají.

Ustlat si v jídelní teď už možné není, ale zase se tam závodníci mohou scházet na kus řeči a organizátoři tam každý večer pořádají brífingy před další etapou.

Armádní léčba na Dakaru

Vedle je novinářský stan, za ním najdete příbytek organizátorů, a pak zdravotnické stany. Jsou to tři plachtové přístřešky vedle sebe, kde pracuje asi dvacet lidí. V jednom jsou maséři a probíhá tam rehabilitace, v dalším ošetřovna a pak lůžková část.

Jsou tam samozřejmě lékaři z Evropy, ale také místní doktoři. Ti jsou důležití hlavně proto, že znají místní poměry a starají se o přesun vážněji zraněných do nemocnice.

Lékaři na Dakaru většinou používají léky pro polní podmínky. Tedy hodně silné směsi, které byly vyvinuty pro armádu. Účinkují mnohem rychleji a efektněji než běžně dostupné medikamenty. K vybavení lékařského centra patří i rentgen a ultrazvuky. Už tam pár lidem zachránili život.

Záchod - rohož s dírou uprostřed

Toalety na Dakaru v Jižní Americe fungují velmi dobře. Jsou tady klasické chemické záchody postavené v takových buňkách. Pokud přijede karavana závodu někde poblíž letiště nebo podobného veřejného místa, využíváme jejich zázemí. Sprchy fungují dobře a studená voda nikomu nevadí, v tom vedru byste většinou ani na teplou neměli náladu.

V Africe býval s hygienou problém. Na kraji bivaku byly rozložené rohože, kde vám domorodci prodali kýbl vody, který jste na sebe vylili. A moc bych za to nedal, že ta voda nebyla čistá, ale chytaná ze země. Takže ji na sebe už někdo lil před vámi. Záchody byly také rohože. S dírou uprostřed.

Spaní v hluku k Dakaru patří

Zbytek bivaku je velká plocha, kde parkují kamiony a celé závodní pole. Do rána je tam hluk a pokaždé tam někdo něčím buší.

Když dorazí první týmy na místo, je už bivak připravený. Na Dakaru fungují dva nebo dokonce tři týmy pořadatelů. Takže zatímco jeden bivak se plní závodníky, druhý putuje sbalený na cílovou pozici následující etapy.

Na konci dne si každý tým musí najít místo, kde se utáboří. Bývá to nějaké povinná plachta na zem, nějaké sezení a okolo stany. Špičkové týmy jako třeba Vokswagen vozí své závodníky do nejbližšího města do hotelu, kde se vyspí určitě lépe. Ale to je také jihoamerická novinka. V Africe to nebylo možné.

Když jsme u toho spaní, já jsem na Dakaru nikdy neměl problémy. Ani nepotřebuji špunty do uší, i když to okolo často hučí, opravuje se, naplno jedou motory. Centrály pořadatelů také vydávají docela silný hluk.

Je to asi o zvyku. Moji slovenští kolegové, kteří jsou na Dakaru poprvé, nemohli první noci spát vůbec. Když asi deset metrů od nás někdo pořád dokola vytáčel motor kamionu, byli docela vyděšení. Ale to prostě k Dakaru patří.

Všichni jsou na jedné lodi

Stejně tak jako k němu patří, že všichni jsou si tady rovni. Nesetkal jsem se s tím, že by někdo měl hvězdné manýry. Ať je to Sainz nebo Petterhansel, nechovají se povýšeně. Každá hvězda, která dorazí na Dakar, rychle pochopí, že tady jsme všichni na jedné lodi.

Vierka Kaštanová

<<-- zpět